Když jsem dnes vešlel do třídy ekonomie, uviděl jsem něco, čeho se děsím pokaždé, když zavřu oči. Někdo si do třídy přinesl svůj nový herní notebook. Vysokozdvižný vozík, který použil, aby ho přivezl, vzadu stále běžel naprázdno. Začal jsem se potit, když jsem se posadil a zadíval se na 700kilovou bestii, kterou byl jeho notebook. Svůj stůl už vyztužil ocelovými nosníky a právě hledal zásuvku pro napájecí kabel tlustší než stehno Amy Schumerové. Začal jsem se třást. Pořád si říkám, že budu v pořádku a že se není čeho bát. Nějakým způsobem najde zasranou zásuvku. Po tvářích mi stékají slzy, když posílám poslední zprávy rodině, že je mám ráda. Učitel začíná přednášku a student zapíná svůj notebook. Barevná světla na jeho RGB podsvícené klávesnici se rozzáří jako jaderný záblesk a hluboké hučení mi naplní uši a otřese mou duší. Celá městská elektrická síť potemní. Třída se začne otřásat, jak se roztočí mohutné ventilátory. Během pouhých několika vteřin se můj svět změnil z pulzujícího života na temnou, zemětřesnou prázdnotu, kde mé tělo trhá na kusy vichr o síle 150 km/h a 500 decibelů sténání chladicích ventilátorů. Když se mé tělo konečně vzdává, pláču, protože moje škola a moje město jdou ke dnu. Nesnáším herní notebooky.