Recent reviews by raisen

GreedFall jsem si koupila takřka v den vydání, což je věc, kterou jsem, mám ten pocit, udělala v životě poprvé. Takže není divu, že jsem ke hraní přistupovala s nervozitou, jestli mě to bude bavit a jestli jsem raději neměla počkat. Nyní, po 35 hodinách strávených ve hře, můžu říct, že jsem neudělala chybu koupí hry tak brzy.

Autoři slibovali hru pro milovníky Bioware her. Jestli jím jsem, to nevím, ale pravdou je, že GreedFall mi v některých věcech jejich hry, zejména pak Dragon Age, připomínal. I zde jsem tvořila různé party z dostupných společníků, povídala si s nimi (oni povídali už teda méně během procházení světem), dělala jejich osobní úkoly a navazovala vztahy. A stejně jako u DA mi často romance ztroskotaly na jedné či dvou špatných odpovědí. Tedy špatně jsem věštila z křišťálové koule to, co chtěli slyšet. A tak jsem měla romanci s tím, kdo zbyl. Aspoň ten achievement za to byl.

Když už jsem u těch postav, tak musím pochválit dabing, který se, pro mě překvapivě, opravdu povedl, a i hudba byla dobrá. Sice samotnou bych si je nepustila, ale hru příjemně doplňovala.

V čem se mi hra zalíbila a co jsem na ni nejvíce oceňovala, tak byl průzkum světa. Světa zcela nového, kam dlouho lidé z kontinentu nevkročili. Vývojářům se povedlo vykreslit ostrov tak, že jsem měla pocit, že vstupuji na území zcela neznámé a tajemné. Postupně jsem se dozvídala o jednotlivých stranách, které obydlují a zkoumají ostrov svým vlastním způsobem, o domorodých obyvatelích a jejich problémech. Ti sice byli nedůvěřiví, ale nakonec na mě navěšovali úkoly jak na vánoční stromek.

Úkoly jsou další věc, kterou na hře chválím. Autoři je napsali zajímavě a díky tomu jsem se snažila udělat všechny dostupné úkoly. Navíc notně přispěly k chápání vztahů mezi jednotlivými stranami, což se mi hodilo při plnění hlavních úkolů. Ke konci hry jsem sice měla pocit, že více cestuji mezi ohništi, než prozkoumávám, ale to není nic, co bych nezažila i v jiných hrách.

Trochu mi chyběla větší pestrost nepřátel a souboje s nimi mě ke konci už moc nebavily, protože začaly být stereotypní. Raději jsem zabíjela lidské protivníky. Navíc zpočátku jsem měla problém, že zvířata velmi lehce ztrácela aggro, což mělo za následek, že se uprostřed boje najednou vyléčila do plného života. Tento problém ovšem vymizel poté, co souboje se zvířaty začaly trvat maximálně minutu, jak moje postava zesílila.

Větší bugy jsem při hře nepotkala, jen občas se postava zasekla do textury, ale to stačilo párkrát pomačkat tlačítka a byla venku. Nahrávat hru jsem kvůli tomu nemusela. Ještě se mi jednou stalo, že jsem bojovala se skupinou lidí proti bossovi, ale tak nějak všichni jen postávali okolo a já dělala všechnu práci.

Hru jsem si užila a herní svět byl pro mě natolik zajímavý, že jsem po (mém) pomalém startu hru vcelku rychle dohrála. Bylo vidět, že měla malý rozpočet při vývoji, ale všechny ty malé nedostatky předčil příběh, prostředí a dialogy.

Jo a udělat loading tak, že si při něm mohu nakupovat/prodávat věci, měnit vybavení a povídat si se společníky, je fakt super věc.

Vzpomínám na svůj první průchod touto hrou a jsou to krásné vzpomínky, tedy když vyselektuji výkřiky jako "to není možný, kde se tu vzal?!", "tak dělej, sekej!", "no jistě, tak mě zabij!" a občas pociťovanou zoufalost v tu chvíli pramenící z obtížnosti hry, ale doopravdy z toho, že ještě nejsem tak zkušený hráč a prostě mi to nejde.

Už na první pohled se mi hra zalíbila, jak svým grafickým ztvárněním, nápaditostí nepřátel a lokací, které byly zajímavé, byť u většiny jsem si říkala, jak se tam netěším, ale tak to mám v každém díle série, tak je to asi v pořádku :) Hudební složka hry je velmi zdařilá a občas poslouchám soundtrack ze hry i jen tak. Nejraději mám zvukovou stopu u Abyss Watchers, která souboj perfektně doprovází a mně z toho přímo mrazí.

Bossové jsou zde většinou nadprůměrní, co se týče zajímavosti a toho, jak dobře jsou zpracovaní. Opět mají svůj příběh, který je skrytý v popiscích předmětů a část jsem si také vyhledávala na internetu, protože pro mě nebyli jen další nepřátelé, které mám porazit, ale bytosti se svým osudem. Na duo princů ze závěru hry vzpomínám nejraději. Sice jsem zpočátku tu hlášku jednoho z bratrů, když jsem umřela, slyšela fakt hodněkrát, ale postupně jsem se je naučila porážet na druhý, třetí pokus, což bylo velmi uspokojující.

Je pravda, že třetí díl je asi nejvíce přístupný hráčům. O to více to člověk pozná, když se vrátí do starších dílů. V prvním díle nemožnost chodit při pití lahve, ve druhém díle se mezitím změní roční období, než se postava z ní napije a v třetím díle je to rychlé a hráč u toho může chodit. A takových věcí je více. Bossové jsou asi lehčí než v předchozích dílech, i když výjimky se zde samozřejmě najdou.

I zde jsou NPC, které mají vlastní minipříběhové linky a musím říct, že tady v tomhle díle se mi líbily nejvíce. Pomáhá tomu i skvělý dabing těch postav a třeba kvůli Anri jsem mnohem raději hrála za mužskou postavu, abych si ten její hlas, smíšený s rezignací ale i malou nadějí, mohla znovu poslechnout.

Online složku hry jsem využívala jen někdy. Nepatřím k hráčům PvP a pomoc ostatních lidí jsem využívala čistě pro zábavu. Spíše jsem se nabízela jako pomoc já, a to mě bavilo.

Plošinovky a skákačky nejsou mým oblíbeným žánrem, a tak mi trvalo pár let, než jsem se odhodlala si Limbo zahrát, byť vizuální stránky hry mě zaujala hned, jak jsem ji poprvé viděla. Moc jsem o té hře nevěděla, takže jsem v podstatě ani nic neočekávala od ní.

Ladění hry bylo depresivní a hra působila stísněným dojmem, což podtrhávalo neobvyklé černobílé zobrazení s minimalistickými zvuky a výjimečně zahrála i hudba. Hlavní postava, které se hráč ujme, cestuje tímto bezútěšným světem sama a naráží občas pouze na nepřátele, ať už jde o lidi, lesní havěť či mechanické stroje. Že smrt číhá na každém rohu, to jsem poznala záhy a že budu umírat častěji než v Dark Souls, to mi došlo poté, kdy jsem nebyla pomalu schopná odehrát minutu souvislého hraní bez smrti (berte s nadsázkou).

O postavičku "malého lida", jak jsem si ho pojmenovala, jsem se často bála a i přes častou smrt mě neopouštěla lítost, když z jeho očí vyhasl život. Nejsmutnější okamžiky pak pro mě byly, když se "infikoval" svítící housenkou (?), přestal mít kontrolu nad sebou a odevzdaně šel pouze jedním směrem, což často končilo jeho smrtí.

Cestu k cíli znepříjemňovaly různé hádanky. U některých jsem strávila více času, než bych očekávala, zatímco u jiných mi řešení bylo vcelku jasné, jen jeho provedení, tedy správné a přesné načasování, bylo obtížné. Herní doba se tak z očekávaných dvou hodin protáhla na pět.

Hra mě příjemně překvapila a jsem ráda, že jsem se nakonec odhodlala ji zkusit.

Předem upozorňuji, že jsem ještě nehrála úplně původní XCOM, tudíž nemohu srovnávat a přistupuji k tomuto dílu bez nostalgie.

Když jsem poprvé zapnula druhý díl novodobého XCOMu, tak jsem netušila, jak hodně návykovou záležitostí se tato hra pro mě stane. V této hře jsem mohla odehrát zhruba 15 kampaní včetně skvělého datadisku War of the Chosen a musím říct, že každá nová "sezóna" v této hře mi přinesla jiné zážitky. Není to jen tím, že hráč nenarazí na úplně totožnou mapu, jakou hrál předtím a tudíž jsou i jinak rozestavění nepřátelé, ale je to také díky skvělé komunitě, která vytváří nový obsah pro hru, přidává nové nepřátelé, zavádí nové mechaniky, vylepšuje staré a také, přiznejme si to, opravuje podstatnou část bugů.

Vím, že se hodně lidem nelíbí, jak je v této hře prováděna akce (tedy pohyb - střelba/jiná akce, dva pohyby či jen střelba/akce) a že se vytratily tzv. akční body. Mně tohle nevadilo, jelikož jsem takový vděčný hráč a dokážu se lehce sžít s novými pravidly, která určili vyvojáři. Pokud budu chtít XCOM-like hru s akčními body, tak si prostě počkám na Phoenix Point. Zde k tomu přistoupili jinak a já to respektuji.

Co se mi na této hře líbí nejvíce? Asi to, že si díky ní mohu prověřit své taktické a strategické schopnosti. Několikrát jsem se dostala do situace, o které jsem si myslela, že to bez ztrát udělat nejde a ono to šlo (tedy musím poděkovat i RNG bohu, který je občas, pravda, trochu nevyzpytatelný). To je na tom kouzelné, dejte totožnou situaci deseti hráčům a oni ji vyřeší desetkrát jinak (nebo to bude squad wipe :). Samozřejmě věci typu upravování vzhledu vojáků je také dost fajn záležitost. Ono člověku pak více na nich záleží :)

Pro mě osobně je hra nejzábavnější na začátku, kdy toho tolik nemám vyzkoumáno, vyrobeno a hra je tak těžší. Pak přijde obrat, kdy trochu předčím mimozemšťany a hra se stane o něco lehčí do doby, než přijdou tzv. end-game nepřátelé. Prý je datadisk WotC těžší než jen čistá hra. Je i není. Ano, Chosens dají zabrat zpočátku, ale i oni mají své slabiny a navíc hráč má, podle mě, jednu z nejlepších věcí ve hře k dispozici, a to Reapery. Takže dle mého je to těžší s datadiskem jen do té doby, než se to člověk naučí hrát s novými jednotkami.

Doporučuji všem, kteří hledají taktickou strategii s turn-based combatem a dokážou zkousnout 99% miss, který se prostě tu a tam stane. A i s datadisky, které většinou přidávají nový a kvalitní obsah.