Recent reviews by rawac

Star Trek: Resurgence je hra jasně nesoucí podpis bývalých zaměstnanců Telltale Games. Úplně mě minulo její vydání u Epicu a na hru jsem narazil až během letního výprodeje na Steamu, kde bylo k dispozici demo. To vypadalo jako nízkorozpočtová prvotina s příliš velkými ambicemi. Prkenné animace a neumělé tváře od dalšího hraní spíš odrazovaly. Přesto jsem si nakonec řekl, že hře dám ještě šanci a koupil ji. A dobře jsem udělal.
Totiž chápejte mě správně - po grafické stránce hra vypadá pořád tak, že někdo docela dost šetřil. Přehnané množství QTE mě dost rozčilovalo. Občasné nelogické chování některých postav je při zpětném pohledu dost vidět - například odchod Bedrosian z mojí posádky nedává podle mě moc smysl.
A stejně tuhle hru doporučím. Protože opravdu působí jako Star Trek a to se vším, co Star Trek vždycky byl: přehnaně čistý, až moc optimistický a diskrétně "woke". To všechno je i tady - i když tentokrát vše dobře nedopadne. Co je na této hře skvělé - to je dabing, lore, příběh a celková atmosféra. Příběh začínajícího výkonného důstojníka Jary Rydek a technika jménem Diaz na palubě USS Resolute je plný zvratů, poznávání nových míst, zvláštních civilizací a cizích technologií.
Hru si kupte. Ať si tenhle tým může příště dovolit lepší engine, věnovat víc času animacím, motion capture a modelům tváří. Příležitost vytvořit další hru si určitě zaslouží. A vy si zasloužíte prožít 8 hodin klasického nostalgického Star Treku.

I když tato hra nevyhraje žádné herní ceny, své místo a pozornost si určitě zaslouží. Hra se deklaruje jako souls-lite v otevřeném světě a to je přesně to, co hráč obdrží za poměrně slušnou cenu. Hlavním protagonistou je sapérka Nor Vanek snažící se ukončit řádění bohů v velmi osobitém světě. Zatímco hlavní protagonistka z počátku působí docela arogantně a nesympaticky, nakonec se jí podařilo mé sympatie získat. Co je velmi hezké je prostředí světa ve kterém se hra odehrává, každé město a každá oblast má jedinečnou atmosféru - mě se nejvíc líbilo město Sibil. Příběh a lore hry je hráči předáváno prostřednictvím nalezených předmětů a hlavně rozhovory s "liškou" jménem Enki (a vážně se docela vyhýbám spoilerům). Svět sám o sobě je dost zajímavý a vlastně bych se do něj někdy rád vrátil. Vypadá totiž zajímavě ale mnoho věcí je jen naznačeno. Nora postupně shromažďuje své přátele v táborech, zde je velmi promarněný potenciál je nějak poznat. V této podobě jsou to vlastně jen mluvící "ponky". Snad až na Johara, která je vyloženě napsaná tak, aby byla maximálně protivná i tom omezeném prostoru, který má.
Hra není nijak těžká, souboje s bossy jsou spíše standardní, jediná zajímavá věc je střídání sekery a bambitky a její dobíjení střelným prachem - jinak jde mechanicky o pohyb, krytí, úskok, výstřel - což pro zábavu nakonec stačí. K tomu se přidává střelba z muškety a alternativní zbraně. Pokud boss skáče, když je na něj zamknutý pohled, může být situace na obrazovce dost nepřehledná.
Technicky hra běží poměrně slušně, na mém počítači jsem musel zmenšit rozlišení obrazovky a chvíli jsem hledal, jak to udělat. Je to Pokročilých nastaveních.
Pro shrnutí: opravdu to není žádný zázrak, je to ale slušná hra a průměrné hodnocení 7/10 je naprosto adekvátní. Takže ji doporučuji.

Při hraní The Invincible nečekají hráče žádné adrenalinové přestřelky, složitá logická puzzle, nepotká žádné quick time eventy. Prostě jen celou hru jdete, konverzujete a kocháte se, občas jedete nebo ovládáte nějaký dron. Že to vypadá jako nudná a nezajímavá hra? Není ani jedno.

První silnou stránkou hry je její grafický design. Celý je vytvořený v jakémsi naivním analogově retro sci-fi stylu. Díky tomu je ovládání jednoduchá a přehledné. V kombinaci s krásným prostředím planety Regis III je hra vyloženě krásná.

Druhou silnou stránkou je pak příběh, hra je inspirována stejnojmenným Lemovým románem. Ve hře se ujmeme bioložky Yasny, pátrající na planetě po zbytku své posádky a snažící se dostat z planety pryč. Vše jí komplikuje záhadná životní forma a konflikt s nepřátelskou mocností. Hra je tak vyprávěna pouze prostřednictvím nalezených záznamů a dialogů se svým astrogátorem na oběžné dráze.

Mezi kladné stránky počítám i délku hry, 9 hodin je ideální délka pro víkendový zážitek.

O sérii Uncharted už hráči PC hodně slyšeli - většinou od hráčů z platformy Playstation, kde tato série byla donedávna exkluzivitou. Slyšet mohli věci jako: Tomb Raider je hezká hra, ale oproti Uncharted je to slabší odvar, Uncharted je originál, Tomb Raider je jen kopie, a tak podobně. Tak jak tedy Uncharted dopadl?

Na PC se dostal jen čtvrtý díl a jeho DLC. Prvním problémem tedy je, že PC hráč naskočí do už rozjetého příběhu, najednou se před nimi objeví spousta nových postav, hlavní hrdina je ženatý, zaměstnaný a asi se živí jako potápěč. Na půdě má z nějakého důvodu spoustu artefaktů. Předchozí hry byly určitě velká zábava, ale já si ji neměl jak užít a prožít.

Samotná hra je tak pro mě opravdu spíše kopií Tomb Raidera :) A to velmi dobrou, hrdina pobíhá po jednotlivých levelech - obvykle s nějakým docela chytrým partnerem, šplhá do nepřístupných míst aby na nich objevil nějaké stopy nebo artefakty. Občas se plíží, občas se zaplete do nějaké přestřelky, občas někam padá a obvykle se u toho nachází v nějaké historické lokaci. V tomto případě na několika pirátských ostrovech.

Hra je opravdu velmi podařená, postavy jsou dobře vykreslené, mají spolu "chemii" a jejich příběh hráče upoutá a udrží až do závěrečných titulků. Grafika lokací je z hlediska architektury ohromující, kvalita grafiky je velmi slušná, samotné levely jsou výborně nadesignované a hráč se v nich vždy dokáže najít i bez mapy (což je dobře, protože ji nemá k dispozici).

I technicky hra šlape poměrně dobře, i když s technickou stránkou mám nakonec jediný problém - hra se mi rozeběhla v 4K režimu v okně bez okrajů a odmítala přejít do méně náročného rozlišení. Bohužel to mělo dopad na míření při přestřelkách. Pokud by hra běžela na fullscreen nebo v nižším rozlišení, bylo by to mnohem lepší.

Na PC přichází hra rovnou včetně příběhového DLC Lost Legacy, kde je hlavním protagonistou (pro mě neznámá) Chloe - skvěle dabované Claudií Black. Její slovní interakce s žoldačkou Nadine ale byly zajímavější, než podobné situace v hlavní hře a osobně se mi i víc líbilo prostředí hry - z nějakého důvodu mi indické ruiny přišly zajímavější, než ty pirátské.

Uncharted je tak velmi dobrá hra - zábavná a dobře odladěná - jen je škoda, že na PC začíná čtvrtým (a zdá se posledním) dílem.

Life is Strange: True Colors je pátou z rozrůstající se série příběhových adventur zahájené v roce 2015 studiem Dontnod. Aktuální díl vznikl pod taktovkou Deck Nine, kteří se již osvědčili na dílu Before the Storm. Všechny díly série publikoval Square Enix. Každá hra této série přinesla nějakou unikátní mechaniku, od každé hry této série mohou hráči očekávat spoustu emocí, zahrnutí "woke" témat a to, že zhruba deset hodin se budou výborně bavit. True Colors všechny tyto body splňuje na jedničku.

Hlavní hrdinkou je Alex Chen, dívka pocházející z rozvrácené rodiny, která přijíždí za svým bratrem do horského městečka v americkém Coloradu. Její zvláštní schopností je vycítění velmi silných emocí v podobě aury kolem osob nebo předmětů a také schopnost číst myšlenky s těmito emocemi svázanými. To Alex využije při vyšetřování smrti svého bratra, během které odhalí další tajemství městečka Haven Springs.

Příběh hry není nijak zvlášť složitý, jak dopadne je možné odhadnout s velkým předstihem. To, co se v tomto případě počítá, je prostředí v jakém se hra odehrává a postavy, které hrdinka potkává. A obojí zanechá dlouhodobý dojem. I když městečko je reprezentované jen jednou jedinou ulicí, úplně to stačí. Na této ulici se totiž nachází v podstatě živí lidé se svými potřebami, příběhy, rázovitými vlastnostmi a problémy. Obrovskou výhodou hry je to, že těchto postav je jen pár, to ohromně pomáhá atmosféře hry, kdy se těmito postavami hráč velmi dobře sžije, dobře je pozná a začne mu na nich záležet. Postavy působí skutečně živě, hra mě dostala do stavu, kdy jsem jim skutečně chtěl pomoci nejlépe, jak to bylo možné. Žádná postava není úplně záporná, většina je v podstatě čistě kladná, u každé lze chápat jejich motivaci. Ve hře se vrací postava Steph Gingrich, kterou si hráči mohou pamatovat z Before the Storm. Atmosféře také pomáhají dvě významnější události, které v ní hrdinka zažije - městský mini LARP a Spring Festival, které hráči rozhodně v hlavě zůstanou.

Čeho docela lituji, je že se nacházíme v období "kulturní války". Když na samém konci hry Alex konfrontuje "starého bílého muže", neubránil jsem se myšlence, že "už zase woke moment". Ale v tomto případě je Alex naprosto v právu, její slova vycházejí ze situace a scéna je logickým vyústěním příběhu. Toto je přesně moment, který bychom od hry Life is Strange měli očekávat.

Technicky běží hra velmi dobře, hrál jsem ji během prvních dvou dnů po vydání. Spadla mi celkem dvakrát a mám pocit, že to bylo vždy po velmi dlouhých seancích. Graficky vypadá hra skvěle, její stylizované grafika se neokouká a běží krásně plynule. Měl jsem pochybnosti, že Colorado nemůže ve skutečnosti vypadat takhle fantasticky, ale podle fotografií to zjevně možné je :) Výkony dabérů jsou slušné a zvuková stránka je skvělá. Doprovodný soundtrack je velmi dobře vybraný.

Celkově se mi hra velmi líbila, přinesla mi přes 12 hodin zábavy. Cena 60 eur se mi pořád zdá o deset dolarů nadhodnocená a čekal bych ji u hry delší, ale po dohrání hry této investice vlastně vůbec nelituji. Způsob jakým autoři pracují s postavami a hráčovými emocemi je mistrovský. Hra za strávený čas stojí a já ji mohu klidně doporučit.

Zda Moons of Madness doporučit nebo ne, není jednoduchá otázka.

Moons of Madness jsou velmi hezky vypadající walking simulátor odehrávající se v univerzu hry The Secret World. Člověk by od takové hry mohl čekat horrorovou lovecraftovskou atmosféru. Ta se ovšem příliš nedostavuje. Hra má velmi neopakovatelnou nostalgickou atmosféru pro bývalé hráče TSW a SWL, kteří si zde zavzpomínají na toto jedinečné univerzum a (snad) příjemné chvíle v něm strávené. Podívají na vlastní oči na místa, kde by asi příběh TSW pokračoval.

Pro ostatní hráče ovšem tato hra velkou přitažlivost nemá. Uvidí velmi pomalu se odvíjející příběh, ke kterému jim budou neustále chybět další informace (jako co představuje Orochi, co je Filth, co dělá Immaculate Machine), splní několik matematických puzzle, přežijí několik QTE a pak se zcela zmatení dostanou na konec. Hra je naštěstí relativně krátká - a mohla být i kratší, kdyby ji autoři neustále uměle nenatahovali.

Hru tak příliš nedoporučuji pro normálního hráče. Ovšem pro hráče TSW je tato hra v podstatě povinnost. Osobně bych ale s koupí počkal na nějakou slevu, hru zahrál, zamáčkl nostagickou slzu a odinstaloval.

GreedFall je zatím poslední RPG od studia Spiders. Ti mají za sebou již řadu obstojně hodnocených titulů, a po zkušenostech s nimi jsem čekal od hry solidné hru, ale žádný zázrak. Hry od Spiders byly vždycky graficky zajímavé, příběhově trochu ploché a všeobecně naprosto průměrné. Tato hra pro mě ale nakonec představuje velmi příjemné překvapení.

GreedFall totiž prokletí tuctovosti konečně zlomil. Hra se odehrává převážně na ostrově Teer Fradee, kam přijíždí hlavní hrdina, aby zde jménem svého národa pátral po léku na smrtící chorobu, která sužuje starý kontinent. Originalita hry vychází ze dvou aspektů. Hra není stylizována do prostředí klasického středověku, ale do podoby evropského 17. století, do období objevů a kolonizace - ve hře tak mají své místo jak meče, tak i střelné zbraně, alchymie i magie. Hře pak velmi pomáhá také postavení hlavního hrdiny, kterým je totiž šlechtic nebo šlechtična, velvyslanec národa obchodníků. Tím se výrazně mění povaha úkolů. které ve hře plníme. Hlavní hrdina tak příliš nechodí sbírat rostliny do lesa, nemusí zabíjet 10 divokých prasat, místo toho vyšetřuje zmizení osadníků, vyjedná mír mezi frakcemi, pátrá po tajemstvích ostrova. Hře to velmi pomohlo, výsledný příběh a prostředí hry jsou její silné stránky.

Hra samotná je graficky velmi slušná, prostředí mimo města je nádherné. Ve městech jsou bohužel velmi znát omezené prostředky studia, kdy jsou snad až příliš očividně recyklovány celé modely. Do očí bijící jsou v tomto směru guvernérské paláce. Druhým slabým místem grafiky je nezvládnutý lipsync, kdy prostě slova nesedí na pohyb úst. Je také potřeba zmínit nepříliš přátelský respawn nepřátel a jejich omezenou skladbu a tak nějak nezajímavost. To, že polovina nepřátel Vás povalí na zem a nedovolí vám nijak reagovat je poměrně frustrující. Obecně však jsou běžné boje dost jednoduché a při využití celého arzenálu možností téměř vždy vítězné. Vyzdvihnout musím ovšem boje s guardiany, které jsou sice těžké a zábavné, na druhou stranu působí časem příliš zdlouhavě.

Hlavní hrdina a jeho družina nabízí širokou škálu herních stylů. Osobně jsem preferovat cestu ostrých mečů a přesné mušky, kombinované s trochou alchymie.

Hra se hraje velmi dobře. Během těch 40 hodin hraní jsem měl neustálý pocit, že hraji Dragon Age nebo Risen. Škoda, že BioWare už takové hry nedělá - ale zdá se, že Spiders tuto díru na trhu dokáží vyplnit. Hru jsem hrál na jeden zátah, na pokračování příběhu se vyloženě těšil, hra mě dokázala do děje vtáhnout a i když "ekologické agitky" moc nemusím, tady mi to vlastně nevadilo. Hru doporučuji, její koupě nelituji i když se mi původně cena zdála přemrštěná. Jen si prostě musím zvyknout, že AA hry jsou za 50 euro a AAA hry za 60.

Plague Tale: Innocence je nádherně provedená akční hra odehrávající se kdesi ve Francii během morové epidemie. Ústředními protagonisty hry jsou Amicia de Rune a její bratr Hugo, k těm se však postupně přidají další sirotci, kteří budou sourozence postupně provádět příběhem. Hra má poměrně jednoduchý, ale velmi dobře podávaný příběh a rovněž velmi silnou - střídavě poetickou a pak zase makabrózní - atmosféru. Hra tak zaručuje velmi silný herní zážitek.

Herní styl by se asi nejlépe přirovnal k Tomb Raiderovi, hře nechybí běžné souboje, souboje s bossy, řešení hádanek založených na manipulaci se světlem a velké množství animací. K tomu přidává různé herní styly podle toho, jakého společníka Amicii hra přidělí a neustálý management omezených zdrojů. I když má hra vlastně jen dva druhy nepřátel - hejna krys a vojáky inkvizice - díky změnám stylu hraní a vizuálního prostředí jsem se vlastně vůbec nenudil a hru bez větších přestávek dohrál až do konce. Těch 14 hodin hraní jsem si velmi užil.

Hra má i stinné stránky. Celkem mi vadila určitá nelogičnost prostředí: krysy se objevují tam, kde nedávají žádný smysl, Inkvizitor nemá žádnou osobnost ani motivy, na farmě žije ve dvou stájích asi tisíc krav, koňů a prasat. Velmi přemrštěné jsou nároky hry na disk - 40 GB je na hru tohoto rozsahu skutečně mnoho. Je však nutné pochválit optimalizaci, hra běží velmi hladce.

Plague Tale: Innocence si ponechává prostor pro nějaké další pokračování. Musím říct, že by si ho celkem zasloužila, protože i když tato hra není nijak výjimečná a originální - a určitě nebude mým favoritem na hru roku - Asobo Studio odvedli kus poctivé práce na kterou mohou být patřičně hrdí. Hra za zahrání i nákup určitě stojí a já ji doporučuji.

Dlouhou dobu jsem sérii Assassins Creed odepisoval a vlastně kupoval nové díly ve slevě jen kvůli tomu, kde se odehrávaly. A UbiSoft dokázal scenérie Paříže, Londýna vykreslit opravdu skvěle. O mnoho slabší to ovšem bylo s příběhem a s osobností hlavního představitele. Byla to špatná série nudných postav a já si říkal, že už toho bylo dost. Ani s Bayekem (Origins) jsem se tak nějak nedokázal sžít, ale konečně alespoň příběh byl zajímavý a scénická výprava úchvatná. Další díl (Odyssey) jsem tedy očekával s opatrnou nadějí, které ovšem nepomáhaly informace o tom, že vlastně hlavní hrdina nebude žádný Assassin, že hra bude spíše RPG než stealth akce a že dokonce bude možné měnit odpovědi v dialozích. To přeci není žádný Assasín, říkal jsem si. Jenže ...

Jenže UbiSoft tentokrát trefil hřebíček přímo na hlavičku. To, že prostředí je opět historicky věrohodné, snad ani není potřeba zmiňovat, to že potkáte slavné osobnosti snad také ne. Ale co rozhodně za zmínku stojí, je to, že tentokrát má příběh nejméně tři vzájemně se prolínající roviny (assasinovsko-templářskou, historickou, a velmi velmi osobní), hlavní hrdina (nebo v mém případě hrdinka - Cassandra) je konečně někdo, kdo je zábavný, kdo ví co chce, kdo má o co usilovat a kdo si zaslouží a má veškeré hráčovy sympatie. I mezi vedlejšími misemi jsou skryté malé klenoty. Velmi jsem si užil jak lodní tak i pozemní bitvy.

Herní engine má velmi rozumné nároky, netrpí žádnými tragickými chybami a to co dělat má, dělá dobře.

Posun hry od stealth akce k RPG zaklínačského typu Odyssey rozhodně prospěl, a jestliže je mezi RPG Geralt stále králem, Cassandra je někým kdo konečně může přemýšlet nad tím, jak by jí slušela jeho koruna. Herní i bojový systém jsou konečně vyladěné, zábavné a akční. Herní systém žoldáků velmi připomíná MMO a vlastně si po Odyssey dokážu MMO Assassin docela představit.

Snad jedinou stinnou stránkou hry je její extrémní rozlehlost, což je problém zejména pro ty mezi námi, kteří musí prozkoumat každou zatracenou trosku a při tom musí ve svém životě pracovat. Odyssey jsem věnoval 140 hodin a tento dluh ve zbytku svého života ještě pořád splácím :)

Odyssey je skvělá hra a pro mě osobně velmi žhavý adept na hru roku 2018 - a to nebyl rok na dobré hry vůbec chudy.

První ukázky z Vampyra vypadaly hodně slibně. Zajímavý námět, zajímavá doba, zkušený tým vývojářů, mor a čerstvý upír dr. Reid snažící se zastavit epidemii Španělské chřipky v Londýně. Co jen by se mohlo pokazit? Bohužel se pár věcí našlo.

Příběh je výborný, je přesně takový jaký byl hráčům přislíben a jaký jsem ho očekával. Hlavní postavy jsou zajímavé a i příběhy obyvatel jednotlivých čtvrtí - potenciálních obětí - jsou vzájemně propletené a poměrně realistické. Jenže... Jenže když o obyvatelích úplně všechno zjistíte a dokonce i když jim řeknete například, že se manželka pokouší dotyčného otrávit, nedočkáte se žádné skutečné reakce. Jediné, co Vám důkladný průzkum přinese, je že z dotyčné oběti vymáčknete trochu víc šťavy (doslova). A pokud nakouknete za oponu a přečtete si předem něco o finálním souboji a o jednotlivých koncích hry, tak Vám dojde, že vlastně nikoho vysávat nechcete.

Vysáváním obyvatel totiž sice získáváte nové úrovně a stáváte se silnějším, ale je Vám to platné jak mrtvému zimník. Hra totiž udržuje úroveň normálních nepřátel v zónách asi dva levely nad dr. Reidem. Jedině v poslední fázi potkáváte nepřítele, kteří mají absolutní level 35. Jenže díky taktice hit-run se dají udolat i oni. Jedinou vyjímkou je závěrečný Boss - Rudá královna. Ta je totiž tím silnější, čím víc obyvatel jednotlivých čtvrtí podlehlo tesákům hlavního hrdiny. Což sice v rámci lore smysl dává, ale z hlediska samotné hratelnosti je to dost absurdní. V důsledku levelování nepřátel, jednoducháho bojového systému a hlavně respawnu všech nepřátel v době Reidova spánku je průchod méně civilizovanými částmi města dost velká otrava. Pořád procházíte stejnými ulicemi, na stejných místech potkáváte nepřátele, ty zabijete (nebo oni Vás) a jdete dál. Pořád a pořád stejně. Těch běžných nepřátel je ale bohužel příliš mnoho. Vampyr je tak spíše o monotónních bojích, než o příběhu a RPG. Přeběhnout mapu je vážně za trest. Jen pobíjením nepřátel během průchodů a plněním questů obyvatel jsem vyleveloval milého doktora na 26 úroveň. S trochou studu se musím přiznat k něčemu, co se mi už snad 5 let nestalo - sehnal jsem si trainer - a ne kvůli bojům s bossy (které byly pro mě osobně těžké, ale zajímavé), ale jen kvůli procházení mapy. Díky nesmrtelnosti se stalo procházení po Londýně rutinním a snesitelným.

S tím se pojí dvě opravdu chybějící vlastnosti hry: fast travel a možnost ukládání. Chápu, že jediná ukládací pozice pro auto-save pomáhá budovat atmosféru osudovosti, ale bohužel pak stačí moment nepozornosti a celá mnohahodinová snaha je k ničemu.

Vampyr není špatná hra. Je ale velká škoda, že příběh a RPG prvky jsou doslova utopené pod všudepřítomnými monotónními boji. Kvůli tomu nedávají smysl základní premisy hry - není proč rozhodovat o osudu obyvatel čtvrtí, není proč se zlepšovat, není proč se těšit na další úroveň vampířích schopností. Nakonec ale mám z Vampyra celkem dobrý pocit, jsem rád, že jsem si ho zahrál a určitě ho doporučuji i ostatním. Jen mohl být mnohem lepší.